>>tlačenka

Tak už asi úplně poslední blog z pracovního pobytu v Německu. Sedím v autobuse jedné nejmenované žluté firmy. Sedadlo mám úplně jiné než jsem objednal, půlka autobusu je zkouřená jak jamajský parlament. Zato druhá půlka si už nadělala strachy do kalhot už na prvních hranicích, protože jde o linku Amsterodam-Praha a coffee shopy měly výprodej. Film běží již celou hodinu, nějak se nechytám v ději a tak přemýšlím co se všechno událo.

O jídle jsem napsal hodně i když by stačilo málo. Jestli je pro němce jídlo důležité či není, bylo by složité odpovědět. Ale zda si němci umí jídlo užít, o tom snad nikdo po mých článcích nepochybuje. Němci jsou prostě extrémní vždy a všude. Jak v milostných radovánkách, tak i v jídle. A pravdělodobně i při obou činnostech zároveň. Když grillují, upečou mamuta nadívaného slonem. Zálivka svou sílou závodí s deflofiantem Agent Orange a vyhrává. Co se týče uzenin, postup je naprosto efektivní. Z dobytčete přes konečník vytrhnou obě svíčkové, z kýty vyřezou kvádry šunky a zbytek pomelou i s kopytama, rohama, zvonkem a řetězem. Poté opět složí dohromady, přisypou sůl v poměru 1:1 a je hotovo. Co se týče pečiva tak existují dva opačné póly a nic mezi nimi. Na jedné straně je bílá bulka, kterou už prodávají asi tak tvrdou, jako je německá nátura. Na druhé straně je úžasný syrovátkový pohankový chléb. Kdyby ho nakonec neposypali vegetou, tak se jen kvůli němu přestěhuji a zavrhnu mou milovanou vlast Tschechai.

Ale nakonec přeci je asi vše jinak a nic jsem nepochopil. V jednom řeznictví se asi zastavil čas před příchodem všech instatních dobrot a minutových zázraků. Za pultem dvě usměvavé prodavačky, ve dveřích se mihne co chvíli postarší řezník se zástěrou a červeno-bílo pruhovanýcj kalhotách. Na hácích visí salámy a klobásky asi stejně jako za dob Bismarca. Ale to není ještě to nejlepší. Pult je doslova nacpaný k prasknutí domácími masnými výrobky. Několik druhů schninkenspecku vyzrálého podle ročních období.Jitrničky a jelítka se na vás smějí tak nevině, až se chce plakat. Salámy jedna báseň. Od játrové pochoutky až po sušené a fermentované zázraky. Vdruhém pultu pro změnu syrové maso. Závitky z hovězího pupíku, líčka, celá svíčková, jehněčí kotlety, vepřová panenka silná jak noha a i drůbež. Kuřecí prsa i s křídelní kostí a kůží, husí krky a fantasticky žluté křepelky. Marně jsem při každé návštěvě hledal, kde se prodávají lístky na tu podívanou. Prostě nic jsem asi nepochopil, jak může existovat v  rozemleté říši tento ostrůvek dokonalosti. Ale jak by také ne. Řezník Egon Rachovec je původem odsunutý sudetský němec z Bělotína. Tím se dokonalost jeho, i  podniku vysvětluje.

Asi tak trochu cítíte tu touhu po domově, která me asi brzy po příjezdu přejde. Tedy již teď jsem celkem v rozpacích. Jedna slečna o dvě sedadla s odporem vylila kafe do uličky, protože ho nedostala oslazené. Soused po pravém boku smlouvá o ceně piva, i když ta byla jasně stanovena. Raději tento seriál ukončím. Ale nezoufejte, za dva týdny vyráží delegace z Bělotína spolu s Cimbálovkou od Mezříča do partnerského města Hoechst. Tak se těšte na další šťavnatou porci.

PS: Nádražní bufet v Brně má úžasnou specialitu. Polévka z nepraných držtěk okořeněná natrávenou siláží.