>>tlačenka

Pracovní pobyt v Německu se mi pomalu krátí a tak se pouštím do jednoho z posledních blogů o německé kuchyni. Přiznávám, že jsem chtěl původně psát o mých všedních zážitcích a požitcích. Nakonec se z toho stal kulinářský blog. Možná proto, že místní jídlo značně přispělo k dřívějšímu odjezdu. Trochu jsem spytoval svědomí a chtěl jsem vzít místní kuchyni na milost. Rozhodl jsem se během čtyř dnů otestovat čtyři místní restaurace. Před rokem jich bylo víc, ale krize spolu s průjmovými onemocněními si vybrala svoji daň i na počtu stravovacích zařízení. Nakonec ale zbyl zajímavý vzorek. Italská, řecká, německá a čínská kuchyně v centrálním Německu. Nechci si hrát na kritika či komisaře Michelin Guide, stále se považuji pouze za trochu náročnějšího hosta a proto můžu psát o čem chci. Tak tedy.

Den první: Italská restaurace Zum Engel

Zbytečně přehnaná očekávání jsou základem zkaženého večera. Proto jsem taky nic moc nečekal a na žádného itala jsem si ani nehrál. Drahé sportovní auto jsem nechal doma, italský, ručně šitý oblek zůstal ve skříni a temperament jsem utlumil dvojtým Oxazepamem. Jídlo je to, o co tu jde. V italské restauraci člověk očekává lehkost a mírně neformální náladu. Přesně to mi splnil pohled na číšníka. Vrchní v žabkách, běžeckých kalhotech s třemi proužky a rozepnutou košílí. Více neformální už ani nemohl být. Ale jde o jídlo. Nebudu tvrdit, že jsem si dal pěti chodové menu, na to bych neměl. Ale bez Spaghetti Pomodoro jsem nemohl být. Obsuha mi rovněž nabídla pravé a nefalšované italské červené víno z regionu Bordeux, přinesla pravou německou bílou bulku a já už nepochyboval o italském původu vrchního. Ale Spaghetti Pomodoro z těstovin Farfalle pověst italské restaurace zachránily. Dojedl jsem tu Mussoliniho pomstu, dopil jihofrancouzské víno a šel do háje. Nakonec na restauraci Zum Engel byla andělsky vykoká jen cena. Ale dělám to pro vás, čtenáře, pokračujeme dál.

Den druhý: Německá restaurace Kleine Schänke Am Fischbrunnen

Regionální kuchyně je poslední dobou hit asi po celém světě. Tak proč si ničit zdraví v italské restauraci, když jsem v centrálním Německu? Příjemná restaurace o sedmi stolech. Kvasnicové pivo místní produkce, nabídka rýnských a falckých vín a pečivo z místní pekárny. Tak tady se mi bude líbit. A jelikož se šenk jmenuje U rybí kašny, jedna okolní vesnice se jmenuje v překladu Pstruží, volím tedy pochoutku s názvem Odenwaldský pstruh. Popíjím řízné pivo a nemůžu se dočkat rybí pochoutky. Jak jí asi kuchař připraví? Upeče ji na másle s trochou vína, či rybu vyfiletuje a usmaží s čerstvými hříbky a černým pivem? Hovno mílí zlatí. Rybu jsem dostal fritovanou, s ploutvemi, polovinou vnitřností a s kyselým zelím. Ptám se číšníka, zda to místní lidé mají takovou úpravu rádi. Číšník se ovšem tváří celkem provinile když mu ukazuji kus vytažených vnitřností, dostávám jiné jídlo a nakonec odcházím celkem spokojený. Ale přiznám se, od té doby celkem neklidně spím když si vzpomenu na Odenwaldského nadívaného pstruha.

Den třetí: Řecká restaurace Santorini

Sázka na jistotu. Vrchního znám už pár let a restauraci řadím jen z povinnosti ke čtenáři. Obsluha příjemná, jídlo je v duchu Gyros stokrát jinak, dobrá zelenina, řecké víno, ledové Ouzo. Jen při placení musíte zastavit i snubní prsten a hodinky Omega aby pokryly učet. Ale jinak fajn rodinná řecká restaurace. Jen mi trochu zkazil večer pohled do kuchyně. Nevím, zda do kuchyně patří klece s živými kuřaty. Naštěstí tam byl i pes, který ty slepice dorážel a asi i nutil k nadprodukci vajec. V druhém koutě odstavené kolečkové křeslo s naloženým pytlem brambor a milion kbelíku s nápisem Tzaziky. Ale jak říkám, jinak úplná pohoda a příjemný večer.

Den čtvrtý: Čínská restaurace Veselý drak

Co jsem komu provedl, že jsem se dal na očistnou pouť až do Číny? Marně vzpomínám, kdy jsem měl úraz hlavy. Protože to by vysvětlilo, proč jdu do restaurace s režimem “All you can eat“. Za šest euro se můžes nacpat do prasknutí vším, co najdeš na bufetovém stole. Proč bych to měl, do psích pochev, dělat? Až budu volit dobrovolnou smrt přepálenou sojovou omáčkou, udělám si výlet do restaurace Veselý drak. Nakonec jsem ale našel jeden unikát mezi hromadami napůl zkažené smažené zeleniny a přepálené rýže s nudlemi v škrobovém láku. Tím unikátem byly tzv. cestovní krevety. Proč cestovní? Po pozření jedné krevety vás dodávka doveze do okresního města Erbach, dvě krevety vás dostanou letecky až do Frankfurtu a tři krevety zajistí cestu v zinkové rakvi na hřbitov v rodném městě. Nechat několik dní krevety pouze v ohřívači na bufetovém stole a čas od času zamíchat se sojovou omáčkou není zrovna dobrý nápad. Ale asi je možné vše, hlavně když je okresní hygienik na dovolené. K tomu všemu se podával výborný čínský čaj připravovaný z pětikilového pytle za tři eura a s arabskými nápisy. Kdo se ale chtěl rozšoupnout, mohl si koupit ledový čaj Nestea. To už na mě bylo celkem moc a opustil jsem tento skanzen asijské gastronomie.

Asi jsem hodně náročný a vybíravý. Naštěstí není vše tak černé jak se zdá. Jen o město vedle je sposta výborných stylových restaurací. Dokonce i první zmiňovaná restaurace po opětovné návštěvě se starostou města předvedla, že vařit umí. Asi byla i hloupost si v pivnici dávat k pivu rybu, když dělají domácí Bratwurst s preclíkama. A co na tom, že má řecká restaurace v kuchyni živá zvířata, přeci je to záruka čerstvosti potravin. A čínská kuchyně má taky spoustu druhů a forem, možná jsou zkažené hnijící krevety jednou z nich. Nejspíš mě už nikdo nikdy na jídlo nepozve ze strachu, že o něm napíši blog. Ale to je omyl. Vždyť já k štěstí toho moc nepotřebuji. První, co si dám na jídlo po návratu domů bude obyčejný rohlík. Ale vezmu to s ním pěkně pomalu a dám si na čas. Koupím mu hezké šaty a boty. Zajdeme si spolu do francouzské restaurace a budu poslouchat, jak se celý den měl a co dělal. Pronajmu limuzínu, aby nás dovezla do divadla a poté na sklenku vína do jazzové vinárny. Zajdeme si do kasína a nechám ho vsadit všechny peníze na červenou. Poté ho pozvu na skleničku ke mně domů. Budu ho svádět a dobývat. Nechám ho pocítit, že v tuto chvíli jsem já mužem a on rohlíkem. Budeme jedno tělo, jen já a rohlík, rohlík a já.