>>tlačenka

Přiznám se, a ne bez uzardění, že jsem se před časem připojil k davu slevychtivých konzumentů a založil si konečně účet na Aukru. Fascinován lácí a rozmanitostí zboží na jakou jsem zatím natrefil jen na nádražní tržnici v Brně, jsem se jal zběsile nakupovat. Začal jsem zlehka kancelářskou židlí, o kterou má zmučená záda už dlouho škemrala, a světe div se, nákup se vydařil. Kosmická židle Oklahoma se ukázala jako nedocenitelný podpůrce mých rozdováděných bederních obratlů. Navíc zastala i funkci menšího lunaparku - jde se na ní totiž točit i houpat a když ji opatříte barevnými žárovičkami ze stromečku a pustíte si k tomu Anetu Langerovou, je iluze zábavního parku téměř dokonalá.

Povzbuzen tímto nebývalým úspěchem (a havarijním stavem mého objektivu Sigma), jsem se zůčastnil aukce o toto decentní sklo Nikkor a, světe div se, vyhrál jej za neuvěřitelných 2600 Kč. Jen co jsem (po tvrdém úderu do temene) přestal skákat radostí do stropu, zasedl jsem k PC, zboží promptně zaplatil a netrpělivě čekal, až milý objektiv přistane na Balbínově 20. Asi tak po týdnu se šíleným způdobem rozdrnčel zvonek u dveří, a já věděl, že onen toužebně očekávaný okamžik nadešel. Naše pošťačka (bývalá dústojnice spojovacího vojska) si totiž plete zvonek s telegrafem a morseovkou oznamuje obsah došlé zásilky. Její neopakovatelné zvonění mne katapultovalo z kolotočářské židle ke dveřím. Nedočkavě jsem je rozrazil čelem a stanul tváří v tvář rozpačitému obličeji poštovní doručovatelky. Úsměv mi zamrzl na rtech. Místo kýženého balíku mi totiž omluvně podávala jakýsi cár papíru. Její slova jsem už nebyl sto plně vnímat, zachytil jsem jen výrazy, poškozený, balík, paní vedoucí a na poštu. Zdrceně jsem se odpotácel do svého pokoje a začal se chystat na výlet do jámy lvové.

Po cestě na poštu jsem, zahalen do chmurných myšlenek, vymýšlel ty nejkrutější tresty a mučení pro neopatrného pošťáčka, který můj drahocený balík poškodil. Konečně jsem stanul před kanceláří paní vedoucí a rozechvěle zaťukal. Poštmistrová mě pozvala dál a než jsem stačil otevřít ústa, s omluvou mi vtiskla do ruky roztrženou žlutou obálku o rozměrech asi 12*7 cm. Nechápavě jsem na ni civěl a přemýšlel, jakým zázrakem se tak masivní objektiv vlezl do této několik gramů vážící schránky. Zanedlouho se vše vysvětlilo. Když jsem ji otevřel, neobjevila se časoprostorová anomálie (jak jsem očekával), leč pouze v ruličce relaxační fólie pašíka Holdena úhledně zabalené brýle. Zmíněný objev mě poněkud šokoval a tak jsem se zmateným koktáním a brýlemi v ruce rychle vykllidil kancelář.

Jen co jsem se poněkud uklidnil, vytočil jsem číslo prodejkyně, abych odhalil příčinu a účel tohoto velmi předčasného aprílového žertu. Slečně chvíli trvalo, než pochopila, co po ní vlastně chci (musím přiznat, že to byla nejspíš moje vina), ale nakonec se pro věc našlo zcela logické vysvětlení. Prostě přehodila adresy a tak milý objektiv došel místo na Výpečky nějakému slabozrakému spoluobčanovi neznámo kde. Předpokládám, že utržil podobný šok jako já a pevně doufám, že si tento omyl nevyložil jako nejapný vtípek na účet své oční vady. Jisté je, že byl natolik slušný, že objektiv přeposlal na mou adresu a já jsem samozřejmě provedl totéž  s jeho dioptrickou pomůckou.

Nakonec tedy všechno dobře dopadlo, všichni jsme se od srdce zasmáli, voda stekla dolů a objektiv se dostal Kubovi za ženu. Co nevidět tu snad přibudou i nějaká fota, která prokáží jeho nesporné kvality Tak tedy: Long live aukro!!!