>>tlačenka

Tak jsem opět zde. Musím se hned ze začátku přiznat, že jsem poslední dobou svou blogerskou činnost trochu zanedbával. Pracovní a studijní povinnosti převážily nad zábavou a spisovatelskými radovánkami. Ale nakonec jsem přeci jen dospěl do stádia, kdy musím své zážitky ventilovat. Tentokrát se pokusím učinit tak s rozvahou a ne otevřenými stavidly (ty jsem si nechal v záloze na dlouho slibovaný blog „Co dělá jaro s mým poklopcem“).

Občas se zamýšlím nad tím, kdo v mém životě poslední dobou organizuje ty nejšílenější zážitky a dovolené. Nemusím si dělat ani anketu. Za vše může slečna Štěpánková, řečená Báří. Během tuhé zimy mi přišlo pozvání na lyžařský víkend v Jeseníkách. Chvíli jsem rozmýšlel, jelikož mé lyžařské umění je na stejné úrovni jako studijní úspěchy, tedy sedm let nic moc a jeden víkend to nespraví. Navíc ani bankovní konto nebylo zvědavé na nějaké radovánky. Nakonec převážil kolektivní duch, sebevražedné sklony a fakt, že se stále vlezu do lyžařských kalhot. Dokonce jsme se i shodli na datu dovolené. Ondřej Matas byl tvrdým a odhodlaným zastáncem předposledního víkendu v dubnu.

Uplynulo pár měsíců a termín dovolené se nebezpečně přiblížil. Asi týden před odjezdem se začaly dít divy. Ondřej Matas odvolal svou účast. Dodnes nevím proč. Sám jsme slyšel několik verzí: zapíjení imaginárního a nenarozeného dítěte, angažmá v Hradišťanu, darování jedné ledviny a podobné hrdinské činy. Sám si myslím že ho zlákal volný byt jedné mladé a odvážné slečny. Později mu byl kolektivem udělen tzv.:černý bod. Tím nechci Matáskovi křivdit, na „černý bod“ jsem měl chvíli zaděláno také. Opravu auta jsem odkládal tak dlouho, až se mi to málem vymstilo. Ačkoliv mé milé auto stálo doma na špalcích, přední brzdy byly rozmetány po celém kraji a z kol jsem ještě nesundal řetězy, neodvážil jsem se Báří přiznat, že jsem nepojízdný. Nakonec stačilo objednat šest různých typů součástek od šesti různých dodavatelů a do půlnoci po kotoučích mlátit kladivem. Ale to už nebudu rozvádět dál, jakož i to, kolik součástek mi zbylo po rozborce a sborce brzd.

Konečně pátek. Vyrážíme. V Hranicích nabírám Báří a její kamarádku, Zuzanu. Stačí jedna minuta a jsou porušeny všechna pravidla cestování v mém autě. Žádné jídlo a pití. Baří si v nestřežené chvíli vytáhla svačinu a pitíčko. S hrůzou jsem čekal, že si dá i cigaretu po jídle. Naštěstí vydržela. Za necelou hodinu jsme u Prušáka Dereka Schustera, tedy Pavla Schreiera. V Kylešovicích jsem si dali oběd, cigárko, já si vypůjčil lyže a další vybavení, dorazil Ondrej Kosvica a pokračovalo se dál. Směr Malá Morávka. Cestu nám zpestřil jakýsi Bulhar, který zastavil Košvákovo auto a výměnou za peníze na benzín nabízel zlatý prsten. Totéž zkoušel i na posádku našeho auta, ale z obchodu sešlo. Jak poznamenala Zuzka: „Jo to znám. Koupím prsten a pak mě bude honit celý Mordor.“

Po hodině jízdy jsme dorazili, ubytovali a zamířili do hotelového baru. Tedy tak byly ty prostory nazvány v letáku. Z reproduktorů se linuly vlny rádia Proglas, z kuchyně intenzivní vůně azbestu a sama hospodská vypadala, jako by se ještě nevzpamatovala z oslav Silvestru roku 2000. Zapadli jsme za stůl, poručili pivo, kávu a začali zakládat výškový tábor. Hrála se hra Scrabble. Po čtvrtém kole se vážně začalo uvažovat o vyřazení slova „úd“ ze slovníku povolených slov. Během večera přibyli další dva členové výpravy. Saša a Verča. Večer plynul v celkem poklidném duchu, žádné velké vášně a nářky, jen chlast. Ovšem nakonec došlo na placení. Všechno by bylo v pořádku, každý si zaplatil poctivě své. Na Ondřeje Košvicu ovšem zbylo osmnáct piv. Na člověka, který se blbě usmívá již po čtyřech pivech. Nakonec zvítězil duch solidarity a každý zaplatil něco piv navíc.

Ráno bylo ve znamení přesunu přímo pod svah. Zakoupili jsme permanentky a vzhůru dolů. Já jsem nestál skoro osm let na lyžích, a proto byly mé začátky ve znamení opatrných obloučků, stálého plužení a občasných pádů. Nehledě na vlekem řádně rozbitý rozkrok. Odpoledne příjemně ubíhalo, hlavně v bufetu s langošema a pivem. Poslední jízda, poslední pád, zabalit věci, sednout na autobus a za chvíli jsme večeřeli v penzionu Pod Kapličkou.

Večer se již nic významnějšího nestalo. Dali jsme si pár pivek, vedli teologické rozpravy s bratrem Sašou, pili výbornou palkovickou pálenku a strašným řevem opěvovali tichý večer. Ondřej mi slíbil, že mě naučí lyžovat. Potom jsme si, jako zodpovědní řidiči, odložili poctivé dva litry. Jdeme spát, někteří mají stále na nohách lyžáky. Pomalu usínám, Derek telefonuje v jednu v noci své přítelkyni. Poslední, co se mi honí hlavou, je úvaha, zda patří Derek na psychiatrii či do protialkoholní léčebny.

Ráno byli všichni svěží, odpočatí, střízliví a slušní. Řidiči vůbec neměli v krvi zbytkový alkohol a Derekovi nebylo zle z každého pohybu. Malé erotické zpestření připravil Ondřej, když se nasoukal do tílka velikosti XS své ženy. Po studené snídani a kávičce jsme vyrazili na svah. Dokonce nám přálo i štěstí. Vybraní a rychlí jedinci stihli koupit „pod rukou“ levné lístky na vlek. Derek měl smůlu, když ho přímo při prodeji přeplatila Verča. Nakonec jsme si ale zalyžovali skoro všichni. Ondřej se mě trpělivě ujal a celé odpoledne se mi věnoval, vysvětloval, předváděl a dával cenné rady, jak zkrotit ty olšové prkna přišroubované k lyžákům. Tzv. „Košwicova metoda“ začala slavit úspěchy a začal jsem si lyžování užívat. Sluníčko peklo, rozbitých nosů kolem nás přibývalo a lidí na vleků stejným množstvím ubývalo. Tady bych zmínil můj stály boj s lyžařskou drobotinou. Není nic více demotivujícího, než když po prvním úspěšném projetí oblouku ve 23 letech, se kolem vás asi stovkou absolutně bez zábran prožene čtyřleté děcko. Než sjedete svah, projede kolem vás čtyřikrát, ve frontě na vlek vás předběhne třikrát a ještě z vás má srandu. Kde zůstala úcta ke starším, to opravdu nevím.

Poslední lyžařské odpoledne se nachýlilo ke konci a my odjíždíme zpět na penzion. Rychle se balíme, na večeři se stavujeme naštěstí v jiné hospodě. Tam nás opouští bratr Saša prchající do Prahy. Za nastávajícího večera necháváme v zádech poslední bílou špičku v celých Jeseníkách a zanedlouho se loučíme v Kylešovicích jak s Derekem, tak s Ondřejem a Verčou. Poté pokračujeme spolu, nárazník na nárazník, až do Nového Jičína. Já vezu Báří a Zuzku do Valmezu. U Štěpánků zacouvám před dům, přičemž (pamatuje nutnosti jarních prací) koly poryju zahrádku. Baří předávám hrdým rodičům a spěchám domů.

Byl to zase jeden poetický víkend. Ke každé modřině se váže jiná příhoda, každý pád měl své kouzlo. Přiznávám, že nejen teplota značně nad nulou, ale i má maličkost silně přispěla k rapidnímu zhoršení stavu sjezdovky. Občas jsem byl při výstupu z vleku již zabořen skoro po kolena v půdě a do járku za mnou se mohou sázet brambory. Při pádu na sjezdovce za mnou zbyla celkem kvalitní bobová dráha a při brzdění mi to v kopretinách solidně drhlo. Ale vletěl jsem do lyžařského sportu po hlavně, a občas i rovnou na držku. Nejen pro mne to byl celkem vydařený víkend. Vzpomínku na něj mi sice poněkud kalí události týdne dalšího, ale o tom snad jindy.

foto v galerce