>>tlačenka

Sobota proběhla celkem poklidně. Postavil se stánek, narazila se bečka, kterou dovezl pan farář. Udělal nám tak reklamu, o které se nám ani nesnilo a za chvíli se začali trousit první zákazníci. Polovina výpravy odjela na výlet spojený s ochutnávku vína a druhá se starala o chod stánku. Blaho všech platících i neplatících zákazníků je naší devizou.Večer jsme dorazili z výletu, znaveni prohlídkou parku a ochutnávkou vína a započali práci na stmelování přátelství. Již tradičně zůstal na náměstí otevřený stánek Bělotína a dalšího partnerského města, Montmélian. Trojboj mohl začít. Pivo, víno a slivovice. Cimbálka hrála, pivo teklo proudem a prázdné lahve od vína nebylo kam dávat. Všude se kulturně kymáceli fotografové a Jitka s tácem lihu. Honza zatančil odzemek, dotočila se bečka, francouzům došlo víno a my jsme šli pokračovat na párty k Markusovi. Fadile nám nachystala spoustu dobrot. Nejvíce v kurzu byla dýňová semínka, u kterých ta mladá, krásná žena zdůraznila, že jsou dobré na prostatu. Poté s úsměvem na rtech pozorovala šest mužů bojujících o dýňovou pochoutku. Večer zakončila také Fadile, když začala bombardovat semínky na prostatu všechny přítomné. Tuto bitvu ovšem prohrála. Na tři zásahy semínkem odpověděl Honza perníkem ráže 40 mm a váhou 180 gramů.Silně otřesená Fadile nakonec odvezla cimbálové talenty včetně atentátníka na hotel a my jsme šli se Simonou také spát.

V neděli nás čekala služba na stánku. Vstávali jsme kolem osmé ráno a v devět hodin jsem už zápasil se zámkem od dveří. Většina výpravy byla na mši, kde cimbálka dostala také svůj prostor pro prezentaci. Kolem dvanácté se začali trousit lidé na oběd a chvíli jsme měli celkem fofr s výdejem plněných knedlíků. Ty nakonec došly a tak jsme ve dvě hodiny hrdě předali službu. Narychlo jsme zhltli lehký oběd a spolu s dvěma členy hasičského sboru jsme vyrazili na prohlídku hasičské zbrojnice. O tom, jak celou exkurzi popsat, jsem přemýšlel asi dvě hodiny. Vyjádřit němý úžas dvou bělotínských dobrovolných hasičů nedokážu. Místní hasiči mají permanentně natlakovaná auta připojená k rychlostartovacímu agregátu. My v Bělotíně máme tak maximálně kýbl na kapající olej z převodovky. Oni mají auto s vysokozdvižnou plošinou, my máme žebř z Baumaxu, oni mají dýchací přístroje, my máme odvážné a ocelové chlapy. S těmito myšlenkami jsem procházel mezi novými vozy značky Mercedes a popisoval náročnou práci hasičů během povodní. Na dotaz týkající se počtu vozů v Bělotíně jsem si vybavil dýchavičnou cisternu Tatra 148  a Avii, kterou drží pohromadě jen kolektivní vůle posádky. Odpověď na dotaz, za jak dlouho dokáží hasiči v  Höchstu vyrazit, byla přibližně čtyři minuty. Jen jsem zalapal po dechu a vybavil si poslední zásah dobrovolných hasičů v Bělotíně, kdy se ke spáleništi sjížděli na bicyklech a mopedech asi tři hodiny. Cisterna ani nevyjela ze zbrojnice a ten podpálený stoh mohli chlapi hasit maximálně bidonama z kol na kterých přijeli. Ale dál jsem trpělivě mlčel a snažil se zatajit pravý stav věcí. Pan Štolcar se ovšem prořekl, teda on německy nemluví, ale z gest bylo velmi patrné, co by jinak chtěl říci. Stál u vitríny s nápisem „Historie a bývalá technika“ a začal  ukazovat, co se používá v Bělotíně, a co ještě ani nemáme. Druhý hasič z Bělotína mlsně koukal na vystavené narexové nůžky určené k vyprošťování z automobilů, a poznamenal něco v duchu „že by se v Bělotíně hodily“. Po prohlídce velína jsme vyklopýtali ven a dlouze jsme mlčeli ohromeni úžasem. Musím připomenout, že Sbor hasičů v městě  Höchst je dobrovolný, členové za pohotovost nepobírají žádný plat a hlavní práce vykonávají profesionální hasiči.

Se slovy díků za prohlídku jsme se vrátili na náměstí ke stánku. Simona se ještě zcela nevzpamatovala z předešlého večera a než stihla uhasit nezkrotnou žízeň, museli jsem vyrazit na výlet romantickým údolím. Je dojemné, jak se hostitelé snaží zaplnit každou volnou minutu nějakým programem, ale tohle jim nedaruji. Šlo o výlet šest kilometrů dlouhým údolím potoka, na jehož březích byly nepravidelně rozmístěny modely domů, nebo jejich trosky po povodních. Ke každé budově byla navíc asi desetiminutová přednáška. Šli jsme tento úsek skoro tři hodiny, ke konci jsme ani nedokázali předstírat zájem a mlčky jsme před sebou kopali šišky a kamínky. Na konci nás naštěstí čekalo malé občerstvení, kde se konečně Simona mohla napít. Ráno ani nesnídá, při pohledu na jídlo uteče od stolu na toaletu a o osm hodin později se nacpe vodou k prasknutí. Některé věci holt nepochopím.Celý výlet nakonec zhodnotil pan starosta Kavala: „až přijedou do Bělotína, tak je vytáhnu pěšky až na Dobešov a připravím jim přednášku o každém balvanu v nejdeckém kamenolomu. Já jsem sice oponoval a navrhl jsem, že do další návštěvy partnerů v Bělotíně nachystám pětihodinovou prezentaci o tom, jak jsme byli v  Höchstu na prohlídce romantického údolí, ale nakonec jsem musel uznat , že partnerství by to asi neprospělo. Po krátkém občerstvení jsme se přesunuli zpět ke stánku a začalo pomalé balení, jelikož na osm byla zajištěna společná večeře.

Večeře začala v devět. Napřed byla vyřčena spousta krásných a dlouhých slov a nebýt stále více kručících žaludků, snad by nikdy neskončily. Ale konec dobrý, všechno dobré. A to doslova. Řízečky, karbenátky, uzené maso od kosti, brambory na milion způsobů a houbové omáčky, které uspokojily i známého gastroremcala Chumchala. Pak už jen volná zábava a oslavování společného času. Postupně jsme se rozcházeli spát. Cimbálka ještě zdaleka tak unavená nebyla a z řečí jsem zaslechl slova jako „vyhodit“, „z terasy“, „do křoví“, „Marka i s židlí“. Dodnes mi nevysvětlili, co se v noci dělo, ale pokud to tak půjde dál, nebude ve městě jediný hotel nebo penzion, kde by neudělali ostudu.

Ráno bylo ve znamení odjezdu. Po rozloučení v rodině Wölfelschneider jsem přijeli na místo odjezdu. Abychom zájezd zakončili jak jinak, než kulturně, navštívili jsme hrob faráře Pollaka a pronesli krátkou modlidbu a poděkování. Nakonec jsme se rozloučili i se všemi místními, kteří přišli. Možná mezi nimi byli i tací, kteří se přišli přesvědčit, zda jsme už opravdu pryč, ale doufám, že jich nebylo mnoho. Bohužel čas byl neúprosný a nakonec jsme odjet museli.

Poznámka censora:

Tady bych asi ukončil tento článek. Ne z toho důvodu, že by se autorovi nechtělo, ale  odstavec „cesta domů“ již s kulturou moc společného nemá. A příjezd už vůbec ne. Server www.vypecky.info se neztotožňuje s vulgarizmy a větami jako „ lez do auta nebo tě pobliju“.

Fotky můžete shlédnout zde