>>tlačenka

Téměř po týdnu jsem se konečně dostal k tomu, abych napsal pár řádek o mém trápení, zrazené důvěře, bezmezné lásce, oddanosti, kamarádství a defektu. Ale pěkně po pořádku. Od svých osmnáctých narozenin a získání řidičského průkazu jsem v automobilu Seat Ibiza 1.5GX najel více než 40 000, s jednou skvělou slečnou navštívil šest zemí Evropy a několikrát se v něm stěhoval na koleje, priváty a podobná zařízení. Mnohdy mi sloužila jako ložnice a Noemova Archa mého libida. A to prosím bez závažných závad. Sice jsem občas vyrazil s prasklým výfukem a jindy jsem doléval co padesát kilometrů kbelík téměř destilované vody do chladiče. Výlet do hor jsem zdolal na tři válce. Když k tomu připočtu nefunkční stahování okének, vypadá to na problematické auto. Opak je pravdou. Nastartuji skoro vždy, když začnu brzdit s dodatečným předstihem, tak i před přechodem pro chodce zastavím.

Sobota odpoledne - začínám rozmrazovat můj bojový stroj. Venku mínus patnáct celsia, v autě 2 stupně Fahrnheita. Nastartuji, nechám běžet motor a začnu škrábat dvoucentimetrovou vrstvu ledu. Doliji směs do chladiče, dofoukám vyfouknuté levé přední kolo. Utěšuji se, že jde o dlouhodobý samovolný únik a vše je v pořádku. Očistím skla, vypínám motor a nechám auto pomalu vychladnout.

Je něco po páté a já vyrážím za Haňulkou, vstříc novým dobrodružstvím. Podle očekávání větrák nefunguje a na předním skle zamrzá dech. S vypětím všech sil a hadrou napuštěnou glykosolem udržuji v námraze průzor asi o velikosti občanského průkazu. Připadám si trochu jako v ponorce. Žádné světlo, nevím kam jedu, zadržuji dech a čekám výbuchy hlubinných min. Za několik zim jsem si na tuto situaci už zvykl a s bravurou admirála Nelsona se proplétám mořem závějí, objíždím zapadlé sypací vozy a ve vesnicích opilce před hospodou. Dva kilometry před cílem ventilátor spustí a po chvíli mému rozhledu nevadí téměř nic. Zanedlouho pádíme z Vysoké do Valmezu na nějakou tu kávičku, vlídné slovo a pěkný večer.

Tady si neodpustím posun v ději. Díky stránkám www.vypecky.info padla pomyslná hranice mé intimity a studu. Ale milý čtenáři, nemusíš vědět vše a tak se posuneme až do chvíle, kdy s Haňulkou po boku startujeme opět směr Vysoká. Ze zledovatělého parkoviště vyjíždím téměř vzorově, smyky vyrovnávám ruční brzdou. Nevšední lenost mého stroje kladu za vinu mrazu a ledu. Ovšem když se to nelepší ani na suchém asfaltu, odstavuji černého ďábla na zastávce a začínám lamentovat nad prázdným předním kolem (tím které jsem dofoukával odpoledne). Venku skoro mínus dvacet, já v sáčku a tenké košili, Haňulka naštěstí v slušivé bundičce. Nejdříve vytáhnu pumpu, kterou po chvíli odkládám do kontejneru. Na řadu přišel klíč, hever a rezerva. Nářadí mám natolik kvalitní a připravené k akci, že krom čelovky nefunguje skoro nic. Poté, co mi sjede trhací klíč a místo aby povolil šroub mi vytrhne nehet z lůžka, začínám přemýšlet o důkladné kontrole povinné výbavy. Naštěstí Haňulka trpělivě mrzne a diví se, jak jsem zručný, že mi v té košili není zima a jak mám slušný a kultivovaný slovní projev. Po patnácti minutách je rezerva na svém místě a já opět začínám přemýšlet, jak na té prázdné rezervě vůbec někam dojedu. Před Haňulkou se tvářím, jako by rezerva správně měla být prázdná. Zapínám výstražné blikače a uháním na benzínku za kopcem. Jedu po ráfku rezervy, ohnutý disk má tendenci vytrhávat volant z rukou. Ovšem benzínová pumpa Shell není vybavena kompresorem s bestiálním výkonem jak jsem čekal. Od obsluhy dostávám jakousi konvičku, která připomíná zařízení na výrobu sifonu. Jak tím nafoukám kola, opravdu netuším. Samozřejmě, že je plnící ventil, tzv.čurament, namrzlý. Kolo foukám několik dlouhých minut a pořád nic. Nakonec se celá záhada vysvětluje. Pneumatika se vyzula z patky ráfku a to znamená konec všem pokusům, před Haňulkou jsem za vola. Jako pokaždé......

Vracíme tu podařenou konvičku zpět na provozovnu, Haňulka je zmrzlá na kost, asi ji budou muset uřezat prsty na nohou a já pokorně přiznávám porážku a volám Ondřejkovi Matasovi. Kupodivu není ani v hospůdce, ani na valašském bále. Nakonec na provizorní rezervě dojíždím do Byniny. Haňulka odstavila prdelku na radiátor a já začínám debatu na téma „co s tím a s ní“. Na rezervě nikam nedojedu. Nakonec se Ondřejek s Jakubíkem nabídnou, že nás rozvezou. Mě ráno čekají povinnosti a Haňulku čeká pilné studium. Ač nerad, opouštím ji na Vysoké. Omlouvám se, sypu si popel na hlavu a s polibkem posílám ten zmrzlý a naštvaný uzlíček domů. Zanedlouho mě kluci vyklopili v Bělotíně a tak tento večer končí. Posílám děkovné sms mým zachráncům. Do toho ještě posílám spoustu omluvných a kajícných sms Haňulce. Mé rodiče ani nepřekvapuje, že se vracím bez auta pěšky. Asi už nemají síly k výchově a ví, že je zbytečné se ptát na to jak jsme se měl..... Nakonec i Haňulka píše, že jí sice nožky při rozmrzání bolely, ale zase to byl večer, na který jen tak nezapomene.

Na druhý den se kola ujal čerstvý strejda Jeník Daněk. Ráfek očistil, pneumatiku navlékl, dofoukal a v úterý večer jsem za vydatné pomoci Ondřejka vyměnil kolo a odjel do Bělotín City.

Tímto bych chtěl poděkovat všem, co mi pomohli a podali záchranou ruku. Obzvláště Ondřejkovi a Jakubíkovi. A také bych se chtěl omluvit ještě jednou tobě, Haňulko, za velmi ledový a nepoetický závěr krásného večera.

PS: Autíčko jsem odprosil, napumpoval dobrým benzínem a vydrhl skoro až na čistý plech. I když mě nechalo tento večer ve štychu, přeci jen mi zpříjemňuje mládi a je věrným společníkem na mých toulkách a dobrodružstvích. Až doslouží, nepůjde do sběru ale přijde zakopat pod strání. Tam kde rostou kytičky a zpívají slavíci a jen kříž z výfuku a ojnice jeho osud dosvědčí.