>>tlačenka

Ano moji drazí, skutečně je tomu tak. Na výpečkách chcípl vepř. Stojaté, žabincem pokryté vody tohoto kdys živého blogu jen občas zčeří tlamy vypasených rybičkiho příspěvků. Dlužno podotknout, že valná část viny spočívá na mých bedrech. Já, kdysi ten nejplodnější grafoman, kterého výpečky poznaly, jsem se takřka nadobro odmlčel. Svůj podíl však na tom neseš i ty! Ano ty – a vlastně i ty, ty, ty a ty a taky ty! Celý ten rok a půl, kdy Výpečky vesele pochrochtávaly webem jsem marně čekal, že z tebe, milý čtenáři, vykřešu nějakou odezvu, že se zvedneš ze židle, přiložíš prsty ke klávesnici a přispěješ svým kouskem do tlačenky. Až na několik výjimek se tak bohužel nestalo, což natolik podlomilo mé odhodlání, že jsem vypečené blogolení (podle vzoru blábolení) pověsil na hřebík. A hle, s tříměsíčním zpožděním se nám začínají ozývat první kamarádi. Avšak místo toho, aby se snažili Výpečky uchránit před nebezpečným, botoxem hrozícím zelenáním, nějakým hodnotným příspěvkem, utrousí na jejich účet jedovatou kritiku a zmizí z kyberprostoru (že Náco ). Takže pánové, propříště, pokud kritika a lamentace, tak doplněná o konkrétní protikrizová opatření a činy.

Ale to jsem poněkud odbočil. Pravdou je, že jsem už před časem Cubovi přislíbil, že zde zaznamenám legendu o posteli, což se dosud nestalo. Pokusím se to tedy napravit, jak se říká zofort a bez okolků. Takže, bez dalších průtahů:

Pohádka o betli

Bylo nebylo, byl jednou jeden strejda, a ten strejda měl hodnou ženu a taky přes dva metry do výšky. Žili si celkem spokojeně v malé chaloupce na Balbínově 20. Každý den odcházeli na blízké políčko vydělat si na živobytí a večer se znavení vraceli do hřejivé náruče domova. Ale ouha, jelikož oba vyrostli v časech, kdy byla krutovláda rudých pěticípáků již nedávnou minulostí, mohli si dovolit nechat narůst páteř. A právě tento, jinak šikovný orgán, se stal kamenem úrazu. V malé světničce, ve které každého večera uléhali ke spánku, nebylo totiž řádné lůžko, nýbrž jen podivný rozkládací gauč. Ten gauč kdysi zkonstruoval zlý černokněžník Zaděda (bratr potrhlého strojního inženýra Zababy) a do jeho středu umístil zrádnou, obratle porcující lištu.

Strejda s tetu byli chudobní a proto, nechtěli-li spát na holé zemi, museli ústrky zlého nábytkáře trpělivě snášet. To mělo za následek, že sehnutí a rozlámaní chodili už ráno na políčko, a co teprve z něho! Taková muka se nedají snášet dlouho a tak se jednoho dne strejda (vzdálený příbuzný brouka Pytlíka) s tetou rozhodli, že si postaví řádnou postel. A nebude to postel jen tak ledajaká. Bude to postel pohádková - dlouhá, široká a bystrozraká, a taky pohodlná a výjimečně nemluvná a tichá. Stavba takové postele však vyžaduje velké zkušenosti, rozsáhlé přípravy a v neposlední řadě notnou dávku bílé magie.

Po dlouhém období příprav, rýsování, počítání a zenových meditací pak konečně nadešel den, kdy se mělo započít s konstrukcí. Strejda si od sousedů a příbuzných vypůjčil potřebné nářadí, nakoupil šrouby a lepidla, nařezal dříví a společně s tetou a tatou započal stavební práce. Tatu přizval, protože dobře věděl, že více hlav více ví a více děr více smyslů, více hlav, více smyslů. Začalo se klížením bočnic. Tata se strýcem nejdříve pečlivě vybrali pohledovou stranu fošny, poté ji uchopili a umístili na kozy, pak přiložili lištu, natřeli ji lepidlem a stahováky ji umístili do přesně vyměřené polohy na bočnici. Po zatuhnutí lepidla se jali vrtat díry a celou konstrukci zpevňovat nesčetnými vruty. Když bylo vše hotovo, uznale se poplácali po ramenou a milou bočnici otočili.

A vtom, jako když do nich hrom uhodí. Stáli jako přimražení a nevěřícně zírali na milou bočnici. Tu klatou lištu totiž nalepili z druhé strany a ještě k tomu naruby. Inu, více hlav, více smyslů... Po několika kosmetických úpravách však všechno šťastně napravili a zvečera již hrdě kontrolovali výsledek své práce. Postel to byla opravdu pohádková, její konstrukce by hravě unesla slona indického a co se plochy týče, mohla by směle soupeřit s mezinárodním letištěm ve Frankfurtu.

Tento zázrak vědy a techniky se za přispění Matasovic povozu podařilo úspěšně dopravit do chaloupky na Balbínově a za pomoci velké gumové palice a Daňkovic nebozezu úspěšně složit. Strejdu s tetou nejdříve poněkud zarazilo zjištění, že postel zabírá valnou většinu jejich světničky, ale pak si rychle uvědomili, že na ní stráví polovinu zbytků svých pohádkových životů, což je poněkud uklidnilo.

Doposud tedy vše probíhalo docela hladce. Nicméně tak jako se tlačenka neobejde bez kolečka cibule, správná postel se neobejde bez pořádné matrace, ale o tom milé děti až příště....