>>tlačenka

Sypu si popel na hlavu. Mea Culpa, Mea Maxima Culpa. Dlouho jsem se neozval a je to jen má vina, má obrovská vina. Ale jsem zpět. Zas mám srdce jen pro vás, mí vzorní čtenáři. Za tu dlouhou odluky se toho přihodilo více než dost. Lásky přicházely, lásky odcházely, zuby a vlasy padaly, na spirále se usazoval kámen. Ale nechme sentimentu i sedimentu pusťme se do práce.

Je tu nový rok, stromek spokojeně odhodil své jehličí do koberce v obýváku. Do třetice mám tu čest a povinnost vás informovat o zážitku nevšedním a výjimečném. Ano, oslavy Nového roku u Báří na dřevěnici na Kysuckých stráních. Všichni už víte, o jaké hnízdečko lásky jde. Ale nepředbíhejme. V dřívějších letech jsem se zabýval popisem příprav, letos však pomalu není o čem psát. Plán byl jasný, čas se upřesnil a každý se zařídil podle svého. Koupil si nějaké dobroty v lahvi či plechovce, zabalil spací pytel a jeden náhradní pár tkaniček do bot. Odjezd v 6.05 z Valašského Meziříčí.

Přijíždíme do Turzovky na novou zastávku jménem „Podbeskydská", proč se jmenuje takto, stále nevím. V sestavě Ondřej Matas, Ondřej Kosvica, Báří Štěpánková, Jakub Matas, Adélka Převorová, Honza Chumchal a já jsme se vydali směr nádraží. A tam na nás čekala ona, nádražní restaurace, pramáti všech nádražek a Jedová chýše všech Jedových chýší. Na teploměru skoro mínus dvacet, kolem cesty leželi umrzlí lední medvědi a jedné postarší paní se zlomil v zatáčce jezevčík. Nedbaje tohoto počasí vyšel ze dveří zapomenutý Ježíšek jen v nátělníku a  odešel po hlavní ulicí vstříc novým zážitkům a omrzlinám. Inu, jiný kraj, jiný brav. Tedy mrav. Ale o to nešlo. Dříve nás nádražka vítala vytopenou místností, úslužnou hospodskou a točeným pivíčkem. Letos to bylo trošku jinak. Uvnitř se nám srážel dech u pusy, hospodská nám nechtěla odpustit, že jsme při otevření dveří vyvětrali zbylé teplo. Místo točeného pivíčka nás čekal rozmražený lahváč z mikrovlnky. Ale výzdoba nezklamala. Plastový stromeček posypaný alobalem a na něm oběšený velikonoční zajíček. Pohádka s mluvícím oslem a kohoutem v televizi byla taky poměrně luxusní zážitek. Naše spokojenost však celou místnost zakrátko rozehřála, až začaly praskat plechovky piva v regálech. To už ale nastala chvíle odchodu směr autobus do Turkova, výstup na ten bláznivý kopec, modlitbička u kapličky a už jsme sekerou vyráželi dveře. Holt, když se spojí kombinace zamrzlého zámku a nesprávných klíčů, nic jiného nezbývá.

Do hodiny zaplál oheň v krbu i kamnech, Košváček byl smädny ako ťava a donesl vodu. Matásek s Honzou začali vymetat myšince a mrtvá těla uhynulých tvorů. Já vařil vodu na umývání nádobí. Kuba urputně bušil do dřevěných špalků. Po rozdělení přídělů jsme se pustili do rekapitulace předešlého roku. A spokojeně nám utíkalo odpoledne. S Honzou jsme vytáhli kytary a za zvuku zběsilých arpegii a pentatonik se chata ponořila do tmy. Nevím jak se to stalo, ale skleněné dobroty musely mít asi díry, protože obsah začal podivně mizet. Košva se nemohl dočkat dalších účastníku, kteří byli stále na cestě a v doprovodu Báří odešel spát. Zbytek osazenstva začal likvidovat další porci přídělů i se stanovenou porcí chleba, 50 gramů na osobu, a naráz se náš stav snížil na dva kusy. S Adélkou jsme si rozdělili služby s přikládáním a ustlali si u krbu. Kromě stálého buzení k přikládání a opětovnému rozdělání pečlivě udržovaného ohně se již nic zvláštního nepřihodilo a tak skončil den první.
Po několika letech jsem nebyl první, kdo vstával. Adélka nemohla hrůzou ani dospat a začala kydat hlavní místnost. Trochu mi to připomnělo ráno po firemním, večírku, kdy jsem se rozplácl u kolegy v obýváku a do rána do mě vrážel robotický vysavač. Nějak tak to bylo i na chatičce, jen místo robotického vysavače to byl hadr. Tak jsem vstal, dopil první litr Myslivce a přispěl rukou k dílu. A vskutku, moc práce nebylo. Spousta nepořádku šla odklidit lopatou, srnku jsem z kuchyně vyhnal smetákem a zbytek zvládl hadr. Zbytek osazenstva byl také na nohách, někdo šel na vodu, někdo štípal dřevo, někdo byl smädny ako ťava, zbytek vařil tradiční snídani. A už se zasedlo, jedlo a pilo, kouřilo, kávička stydla a řeči se vedly. Než jsme se nadáli, vyrazila dvojice Onďa a Onďa pro Svatý grál celého Silvestra, pro Mazlika.

Kdo, nebo co je vlastně ten „Mazlik". Schreierův slovník naučný udává hned několik významů: Mazlik je: 1. stará moravská jednotka objemu užívaná pro kapaliny, 2. Draze milovaná osoba. Tímto bych chtěl poděkovat kolegovi Schreierovi za zapůjčení Naučného slovníku. Máš Mazlik měl od všeho trochu. Jak objem, tak i naši lásku. Prví účastníci Silvestru, Martin Šatánek a Veronika, za pomocí Onďi a Onďi, vynesli, poprvé v historii chatičky, bečku. Ano ! Radegast dvanáctka, to je moje láska. Třicet litrů dvanáctistupňového nošovického nektaru dostalo za úkol zpříjemnit nám přelom roku. A taky že zpříjemnilo. První radovánka byla opatřit si sklenici vhodnou ke konzumaci. Já našel ešus a naběračku, Ondřej Matas zavařeninovou sklenici značky Omnia, Ondřej Košvica byl smädný a tak si k bečce rovnou přisedl. A pilo se, povídalo, hrálo pověstné i proklínané Stupido, kytary drnčely. Dokonce se upekla i výtečná kuřecí roláda. Jen při vykosťování kuřete bylo veselo. Honzík se s kudlou rozdováděl tak, až vykostil nejen kuře, ale po ale i Rubikovu kostku. Až jí měl hotovou, pokusil se kostí zbavit i svou zahálející levou ruku. Ale konec dobrý, všechno dobré. Roláda se pekla čtyři hodiny a snědla se během čtyř minut. Tedy sláva kuchařům Honzovi a Báří.

Po večeři odešel Martin spát (unaven po cestě z Kiruny a výnosem 50 kg piva) . Zábava začala nebezpečně upadat. A v tu chvíli přišel geniální nápad, sáňkování. Na starých rozlámaných bobech jsme neohroženě zdolávali mírný kopeček v místech, kde minulý ročník stával náš sněhulák. V podstatě šlo o to jak se zabít ještě před otravou alkoholem. Svah byl sice mírný a  zákon, že „ožralému se nic nestane" neúprosný. Bohužel byl svah rok a půl před tím posečen a pokryt tuhými pahýly jasanů. A přesně na tyto nenápadné pahýly jsme se nabodávali a dřeli až na kost. Ale sranda musí být. K tomu řádná fotodokumentace. Tak dlouho Ondřej Košvica čekal na správný okamžik k fotografii druhého Ondřeje, až ho Matva přejel. Doslova ho nabral na rohy, otočil ve vzduchu, roztočil do salta a nechal daleko za sebou umírat. Pahýl jasanu byl i tentokrát na svém místě. A v Ondřejových žebrech. Poté se již nic významného při sáňkování nestalo. Za to v chatě to žilo jak v hořícím mraveništi. Já jsem hrál na kytaru, Honza hrál na kytaru, Košva hrál perkuse a synkopy na pípu, Ondřej zpíval, Kubíkovi zapadával jazyk a Adélka mu ho tahala z krku ven. Prostě idylka. Pak už přišla oblíbená, v Maďarsku proklínaná, „Kysucká laťka". K zemi šli všichni, dokonce i muzika. A ta to měla mimo soutěž. Večer se přeléval z lahví a Mazlíka odhodlaně k půlnoci. Šumivé víno bylo u ledu a po vzoru „když piju Brut, jsem jak prut" jsem se nemohl dočkat půlnoci. A už je to tady. Ondřej vytočil číslo své jediné, vyvolené Kristýně a nehledě na taxu 30 kč/1 min započal hodinový přenos do Valmezu. Báří začala odpočítávat půlnoc. A co na plat že Jožova chata hořela již pul hodiny ohňostrojovým plamenem a v odlesku výbuchů se kácely postavičky do sněhu.

Abych nezapomněl. I letos jsme měli sousedy na blízku. Hned první večer podnikla slovenská omladina pokus o návštěvu a spřátelení. Bohužel již večer celkem pokročil a přepadnout společnost o půl sedmé večer v plné zábavě a téměř na konci s dechem byla celkem odvaha. Netuším, zda mají z přijetí tak dobrý pocit jako my. Ale přát jim do nového roku, aby aspoň neměli hlad když mají to Euro, či připíjet na Slotu....no nevím. Dokonce jsem dostal od nich i cigaretku. Prý bylinky z Tater...a já blbec si myslel, že je to Horec. Poté jsme je již moc neviděli. Jen ještě první den, kolem jedenácté večer. Na kraji lesa postavička zapálila bednu s nějakou žertovnou hořlavinou I.stupně. Krok od ní zapadla po pás do závěje, nemohla se hnout a čekala na start k nebesům. Poté, co dohořely poslední zbytky vlasů a vousů jsme nic z přestavení neviděli. Od té chvíle již nejevili sousedi snahy o utužení přátelství. Jen zdvořilé pozdravy a zamávání. O půlnoci se však přišel přátelit i sám Jožo Veliký. Ale to už znám jen z doslechu a vyprávění. No co, jsem taky jenom člověk. Nebo přesněji, mám lidské rodiče.

Taky jsem se zapomněl zmínit o Honzíkově rondonu. Já měl červené montérky, on zase kuchařskou uniformu. A ne ledajakou. Vyzdobenou krásnými podpisy, či vzkazy a hláškami celého výletu. Asi jeden stojí opravdu za zmínku. Ondřej Matas hned první ráno našel moji ampulku s přírodní vlákninou Psyllicol. Poté, co si odměřil notnou dávku a tu vypil se mne zeptal na léčebné účinky. A na otázku „ na co je to dobré Pavliku ?" dostal pravdivou odpověď: „na kakání". Čekal drakojedný elixír místo toho si zadělal na stolici stejně hladkou, jako by ji někdo přežvýkal. A i tato příhoda se krátce zjevila na Honzíkově oblečku.

Co se dělo po půlnoci, to snad ani nestojí za zmínku. Jako slušní lidé jsme šli spát. Já si ustlal u krbu a  vydatně jsem živil oheň do ranních hodin. Někdy dřevem, jindy alkoholovým dechem.
Časně z rána, asi kolem půl jedenácté chatička znovu ožila. Zásoby se shromáždily u plechu, slanina a vajíčka, okurky, jeden párek, arašídy a pár lahví. Po snídani a kávičce již mnoho času nezbylo.

Světnice se vymetla, nasekali jsme dříví na příště, sbalili věci a zasedli k polévce. To, co následovalo bych zlatým písmem do svých pamětí nezapsal. Poslední přípitek se poněkud zvrhl. Z jednoho panáčka se staly tři lahve alkoholu, rozdělené mezi čtyři lidi a dvacet minut. Čas nás nijak zvlášť netížil a jen neradi jsme se vysoukali před chatu. Jak Košvák dveře sekerou otevřel, tak je sekerou zavřel. Nahodili jsme batohy, kytary, do ruky odpadky a vyrazili na cestu domů. Jenže ouha. Jak nám bylo fajn v chatě, venku už to tak slavné nebylo. Mírný výstup po stráni rozproudil alkohol v žilách. Už ani nevím jak se to stalo, ale v jednu chvíli jsme se váleli na obrovské hromadě těl. Každý pokus vstát končil v nějakém rygólu, nohy přestaly poslouchat, motorika žádná. Snad po minutě, snad po patnácti jsem se svorně s Honzíkem dostali na nohy. Zbytek osazenstva nám vzal kytary, odpadky a show pokračovala. Celou cestu jsem se nezbavil posměchu ze všech stran, když se mi podlomily nohy či jsem elegantně vybíral pád. Přitom jsem zbudoval dvě nové paseky a chvílemi vypadala stezka za mnou jako bobová dráha. Ač jsem nebyl nejpomalejší, z kopce jsem se skutálel jako čtvrtý, hned po Mazlikovi, bylo jasné že autobus stíháme jen tak tak. Dělali jsme, co jsme mohli. Verča nás dokonce odvezla polovinu cesty. Autobus ujel.

Poprvé jsme v Turzovce zůstali bez dostupného spojení. Martin, Verča a Ondřej odjeli směr Frenštát. My jsme zůstali „ U Majáku" a čekali na spásu. Vlakem jsme se dostali aspoň do centra Turzovky. Dokonce ani místní nevěděli, zda je otevřená nějaká hospoda či bar. Nakonec jsme sledovali dvě podnapilé postavy až někam za hory. Jedny dveře, žádná reklama, žádné okno. Tak trochu herna, tak trochu bar. Hrdá to dcera Jedové chýše. To již byl odvoz vyřešen. Kdo jiný než náš milý a úžasný Marek Azor Čtvrtníček. Něž přijel, málem jsme bar zbořili. Vytáhli jsme kytary (Honza ji cestou zlámal), začali hrát staré hity, pili pivo, Báří krmila automaty a servírka nechápala. Klika cvakla, dveře letí: Azor leze do dveří. Náš kapitán dorazil. Akorát včas. Báří začala měnit zlaté hodinky za eura do automatů. Já jsem sotva seděl. Jakub hledal Adélku a Adélka zase Jakuba. Matásek mlsně koukal na další pivo a Honza požádal servírku o ruku. Nakonec jsme si zazpívali, nechali útratu útratou a začali jsme se soukat do auta. Sedm lidí, sedm batohů, dvě kytary. To vše Azor pobral do svého auta Opel Astra Transit Combi 7x7.

Dakar začal nejen v Americe, ale i na hranicích České a Slovenské Republiky. Auto sedělo na cestě jak přibité. Do kopce na dvojku, z kopce na jedničku. Brzdy upečené, motor přidřený. Ale zvládli jsme to. Cestou jsme si dali pivo a koupili deset litrů kapaliny do ostřikovače. Nakonec jsem stanuli ve Valmezu na Štěpánově u Bonveru. Ondřej již spinkal a Azor ho zavezl domů. Tím příhody oslav nového roku končí. Možná by za zmínku stála morální kocovina z  většiny účastníků z druhého dne. Ale to bych nechal na příště. Rád bych se s vámi rozloučil a popřál hodně úspěchu v započatém roce. Snad aby byl blog kompletní, připravil jsem si pro vás jeden citát: "mužská ješitnost a pýcha bohatých, mazlici osudu" (Mario Puzo). Tak se mějte a snad brzy na viděnou.