>>tlačenka

Tak děti moje milé, téměř vlastní, zas je jeden veleúspěšný rok  za námi. Není nás ani víc, ani míň, kromě nových rozdvojených, roztrojených a rozčtvrcených osobností. Ale k tomu se ještě dostaneme. Abych tě milý čtenáři nenudil hned začátkem roku, přistoupím k jádru pudla. Pokud mé blogy někdo čte (dle diskuzí asi ne), ale kdyby snad náhodou, tak asi tuší, o čem tak mohu po silvestrovských oslavách psát. Ano, je to tady, další oslavy příchodu nového roku v Bářině chatě na Slovensku jsou za námi. Zaplať Pán Bůh.

Jsou lidé a věci které se nemění. Naší jistotou je chata slečny Štěpánkové, a tak jsem s nadšením uvítal pozvánku na oslavu Silvestra a několik dní před koncem roku jsem započal přípravy. Tu a tam jsem dohledal část vybavení, nabrousil sekyru, z hromady ponožek spároval vždy po dvou aspoň od stejné barvy, našel karimatku, což samo o sobě byl celkem heroický výkon. Krabice karimatek a matrací o váze asi třicet kilo a rozměrech vzrostlého psa, se z ničeho ztratila. Po domě nikde k nalezení, od půdy až po kotelnu. Nakonec jsem ji, mršku, našel jako podstavec pro vánoční stromeček. Téměř veškerý materiál už byl nachystán a připraven k zabalení, stále jsem však postrádal nějaké dobré pití a šumivé víno na novoroční přípitek. Proto jsem se rozhodl spojit návštěvu slečny s následným nákupem zmíněných dobrot. Ovšem nakonec to dopadlo docela jinak. Z náručí slečny jsem se vysprostil ve čtyři hodiny ráno, hodinu před odjezdem. Navíc se mi jen tak tak podařilo přemluvit zesláblou baterii aby nastartovala, a tak jsem s vypětím všech sil a dorazil do Bělotín City, zabalil láhev sektu, litr rumu a myslivce (suroviny vrozených cukrářek) a půl litru fernetu. S posledními silami jsem doklopýtal na vlak, dojel do Svinova, pak na ÚAN v Ostravě a následně usnul po boku jednoho ze zahraničních účastníků, Prušáka Pavla Schreiera. Ve Frýdlantě nad Ostravicí přisedla naše mladá modrá skoropolská krev z rodu de Koschwitz, Ondřej. Hop skok, Turzovka. Jen jsme se rozkoukali a zapadli do nádražní restaurace řečené Jedová chýše. Tato pramáti všech nádražních bufetů nás přivítala vřele, jako ostatně vždy. V osm ráno bylo plno, osazenstvo dopíjelo litrovou láhev borovičky, v koutě svítil stromeček a pod ním několik dárečků, kteří sotva seděli a paní hospodská pomalu začala vybalovat velikonoční  výzdobu. Dali jsme si tři kávy a tři piva v celkové ceně asi dvě eura. Při druhém pivu dorazil zbytek. Slečna Štěpánková, bratři v triku Matasovi a slečna Cahová s mužem Richardem. A to stylem nevídaným. Chybou dispečera dopravní společnosti jim autobus odjel a oni zůstali ve Valmezu zcela bez podpory. Po snaze sehnat řidiče, který by je odvezl do Turzovky, nadobro přišli o zbytek přátel. Volat někomu o půl sedmé ráno s dotazem: „Zavezeš nás, pět lidí, do Turzovky“ se jim dostalo náležité odpovědi s žádostí, aby se laskavě odebrali do míst, kde se pase tasemnice. Takže udělali to co udělat museli. Zašli do Bonveru, dali si pivo, kafe a pustili se do hazardu. Z všemožných automatů, rulet, kuliček a skořápek vytáhli asi 1200 korun, zavolali si taxi a dojeli do Turzovky jako páni.

Kopec jsme zdatně zdolali a zanedlouho jsme stáli před chaloupkou dřevem roubenou, vápnem malovanou. Dokonce i zámek od poslední letní opravy vydržel lomcování klíčem a nebylo ani jedenáct dopoledne a v krbu vesele zapraskal oheň, lahve se uvelebily na výstavce a vůně kávy prořízla ostrý horský vzduch. Někdo by snad mohl říct, že se jednalo o alkoholický výlet, ale opak je pravdou. Jako gentlemani jsme vyčkali poledne a teprve pak si připili na zdar. Trpělivě jsme hypnotizovali ručičku hodinek a co deset vteřin padaly dotazy kolik hodin je. Jediný, kdo nevydržel čekat a¨ž do poledne, byl pruský účastník Pavel Schreier. U něj se ovšem se s image gentlemana moc nepočítalo. Společnost spokojeně zasedla kolem hranatého stolu a začala lačně nasávat atmosféru příchodu nového roku. A nebyla by to chata u Barušky, kdyby se nenašel někdo, kdo je tak trochu „jiný“. Verča by mohla vědět, že jediná povolená hra je tzv. Stupido a snahy pozvednout naší společnost hrou v šachy se tudíž nutně musela minout účinkem. Manny navrhoval použít šachovnice ke hře piškvorek, a to ve variantě, kdy se příslušné symboly do desky vyrývají nožem. To sice Verča brala s úsměvem, ale na dotaz jestli se u šachů používá hrací kostka a dávají fanty, byla mírně zmatena a pohoršena. Následkem toho se stala terčem nepřetržitých pichlavých dotazů. Na protest proti začínajícímu zpustlému chování osazenstva hrála šachy se svým panterem jak o život do pozdních večerních hodin.

Atmosféra v chaloupce začala houstnout jako pára pod pokličkou, ovšem co se uvaří v chatě u Barušky, to v ní taky zůstane. V chatě samozřejmě, ne ve slečně Štěpánkové. Spojené nádoby, láhev-žaludek, si postupně předávaly obsah a krajina se pomalu zahalila do šera. Jen světýlko naší oázy klidu a pohody udávalo směr všem bloudícím a ztraceným. Náš, roztomile podnapilý, Jakubík Manny Matas vyprávěl příhody ze svých toulek po Bílé hoře a prvních nesmělých seznámeních s dívkami a ženami. Dobrý Manny Kubík, starý to lamač ženských srdcí, rozprávěl celkem zábavně, ovšem chvílemi jsem nedokázal rozlišit, zda cituje pasáže z příručky „Gynekologie pro tupce-zjednodušeně“ či vypravuje děj nějakého válečného dokumentu. Nevím, zda výraz: „krve jak z prasete“ zapadá do jakékoliv kategorie slušné a civilizované diskuze.

Příchod nového roku je ovšem i o oslavě přátelství a jakési té lidské soudržnosti. Naše kroky nemohly vést nikam jinam, než k druhému osamocenému světélku ve tmě, do chaloupky souseda Joži. Osm podnapilých postaviček dotáhlo do světničky pravou vůni mládí, cigaret a spálené meze. Hodný ujo Jožo nás přivítal tak trochu jako zjevení. Naposledy viděl obydlenou chatičku před několika zimami. Tehdy padaly stromy, kluci Daňkovi strašným řevem opěvovali tichou noc, do údolí tekla řeka odpadků a všemožných tělesných tekutin a slečna Štěpánková se se svou dřevěnicí už pomalu loučila. Během několika následujících let klidu jen zřídka pozoroval, že by se něco změnilo. Loni v zimě sníh kolem chaty doslat žlutý nádech, v létě někdo vysekl celou mez, spravil studánku, dveře a vybral do dna všechny zdroje vody. Nakonec ujo Jožo poznal tyto fantomy. Sedli si do dřevěnice, donesli nějaký líh, pronášely se věty o přátelství, zašlých časech, harmonikář Igor přejel prsty přes rejstříky a za chvíli se zpívali Beatles, Deep Purple a jiné šlágry. I já jsem si, ruka nohu mine, zašel pro kytaru a přispěl svou troškou. Jenže ouha, už jsme u uja Joži zbyli jen Ondřejek Matas, má maličkost a Prušák Pavel. Zapíjeli jsme kalíšky slivovice jinými kalíšky slivovice a bylo dobře. Ondřejšek se samou radostí zřítil do kůlny a tak jsme si museli naše žhavé želízko z toho ohně vytáhnout sami. Cesta od Joži byla již bojem o holé přežití. Než abych se vyvrátil na kytaru, raději jsem se spustil na všechny čtyři. O tom, co se dělo v chatě svědectví podat nemohu.

Tímto bych se rád omluvil všem přes které jsem lezl do spacáku, omlouvám se také rodinám zalehlých a udušených a vzdávám čest přeživším.