>>tlačenka

Tak druhý den je tady. Můj močový měchýř se nemohl dočkat rána a tak potichounku, jako stádo ovcí se zvonky, jdu po vrzajících schodech do přízemí. Zcela neslyšně převrhnu prázdný kbelík, shodím lopatu, povalím kovové vědro s prázdnými lahvemi. S čistým svědomím, že jsem nezpůsobil cestou na toaletu žádný hluk, zavírám za sebou vrzající dveře. Hledám příhodné, skryté a vzdálené místečko vhodné pro malou stranu. Hlavním požadavkem je, aby nebylo na místě, kde bych se mohl večer válet i s celým slušným a neohroženým bratrstvem. Po návratu do chaloupky potkávám Jakubíka, jak oděn pouze v trenkách, nese přes rameno přehozenou houni. Než stačím reagovat, neandrtálec zamumlá něco ve stylu „já spát dole, ty v noci zalehnout“ a zmizí v temnu jeskyně.

Kluci Matasovi přece jen něco pochytili od Veroniky a její šachové partie. V noci provedli malou rošádu. Večer spal Ondřej dole, Jakubík nahoře, ráno bylo vše naopak ale ptejte se opilců co dělají, když přeberou. Rozdělávám oheň v kamnech, Baruška zapaluje cigaretku a pomalu se scházíme ke snídani, kterou již tvoříme na kamnech. Cholesterolové osmažené embryo z šestnácti vajec a půl kila slaniny a špeku přilákalo i poslední spáče. Kávička, cigaretka a hurá ke studánce si vyčistit si zuby. To už první nedočkaví supi krouží kolem ledničky. Baruška nacpala dva dravce do trouby, po hodině je teprve vykuchala (vytáhla pytlíky s drůbežími droby na které zapomněla) ale oproti  Jakubíkovi... co vám mám povídat. Jakubík je sice dobrý a odvážný kuchař, ale od loňského roku, kdy se započal na plotně vařit sám, má tuto činnost zakázanou. Našli se i jedinci, co začali plánovat dvacetikilometrové pochody po okolí v rámci odpolední činnosti. Jediná procházka , která připadala v úvahu, byla ta pro dehet a peří na potrestání aktivistů. Odpoledne se začal vítr pomalu opírat  do plachet korábu na mé lahvince rumu a já začal vyplouvat směrem k novému roku. Láhev šumivého nesmyslu se chladila vedle chaloupky, sladké dřevo se nedočkavě vrtělo v koutě,  na Jakubíka se přijímaly sázky. Tedy sázky na stranu, kam se z židle  vyvrátí. Místo čaje o páté se u Mannyho Matase konala láhev Myslivce.

Co je lepšího než lopata sněhu v kýblu s pitím? Přeci koule sněhu uprostřed místnosti ze které má každý možnost nabrat sněhu do libosti. Ano, Kubík se vypravil pro sníh a donesl kouli o váze asi třicet kilo, která se mu rozpadle v polovině místnosti. Ačkoliv byl velmi překvapen, že se mu jeho výtvor rozpadl v místnosti, přiznal, že první pokus skončil stejně. Ovšem jen před dveřmi. Nečekaně tak dal impulz k zábavě staré snad jako je zima sama. Stavění sněhuláka.  A že se jednalo o velkou akci, doplňovat nemusím. Během několika minut a jednom zmařeném pokusu byly nachystány tři koule, v průměru necelý metr a váze kolem sedmdesáti kilogramů. Ze svahu sice zmizel všechen sníh, naše nadšení to ovšem nezlomilo. Ve čtyřech jsme postupně na sebe narovnali ty kusy ledu, spoje vytmelili, základnu vyztužili a započali  dávat sněhulákovi duši. A kdyby jen duši. Na počest obou pohlaví byla socha nazvána „Shemale“, později však „Thajské transsexuální překvapení“. Se sněhem se pracovalo fantasticky a mocnými tahy nožem jsem vtěloval kusu sněhu ženskou tvář, vlasy, boky, ňadra, varlata a jiné ztopořené orgány. Ovšem až došlo na labioplastiku, ujal se toho odborník na slovo vzatý. Náš starý, dobrý, opilý zvrhlý Jakubík Matas. Trpělivě byl zabořen s nožem v klíně našeho sněhuláka a jen vyhazoval nepotřebný materiál. Ale problémy přišly záhy. Práce ustaly a Jakubík se vynořil z ledového sevření a dožadoval se příchodu Veroniky, aby mu stála modelem. Kdo zná Verču, ví že ta nebývá zrovna nakloněna podobným výlevům démonických umělců. Obzvláště po slovech „já si nepamatuji jak to vypadá, já to vidím jen když jsem nalitý“. Jakubík přeci jen zapátral v paměti, v duchu se vrátil na Bílou horu a po chvíli klín začal dostávat správné proporce. Nakonec jsem se shodli i na tom, že varianta „lysec“ ustoupí návrhu „Krakonoš“  a zanedlouho již Jakubík spokojeně zabořil hlavu mezi sněhové ňadra a laskal se s ledovými bradavkami.

Za zmínku stojí i setkání Mannyho se psem od sousedů. Snad husky, možná vlk puzen základními instinkty se připlížil s naší chatě.  Netrvalo by dlouho a určitě by zaútočil na osamělou a nemocnou kořist ležící ve sněhulákovi. Ovšem když se Jakubík zvedl a oči dvou šelem se setkaly, nebohý psovlk zakňučel, stáhl ocas mezi nohy a odběhl zpátky do tmy. Do rána bylo slyšet jen táhlé a smutné vytí. Co za tím bylo, dodnes nevím ale je také možné, že se Jakubík vydal po stopách svého soupeře a snad ho i pokousal.

Nebyl to ovšem jen sněhulák, vlk a Jakub, ale byl to taky Ondřejek, démon  a chlast. Aby zábava nestála, svou estrádu rozjel druhorozený z klanu Matasů. Se slečnou Štěpánkovou vyštrachali všemožné kusy oblečení a začali vizuální proměnu. Nakonec stáli před námi jako naprosté ucha. Ovšem Ondřejkův kostým byl exkluzivní. Různobarevné běžkařské návleky, květovaná sukénka, latexová červená pláštěnka a bílý slaměný klobouček. Já jsem dostal dřevěnou nohu a šátek na hlavu, Prušák nafasoval montérky až pod prsa a nastal večer plný her a zábavy. Tradiční běžkařský závod po obří smůle, prasklém vázání a děsivém pádu Prušáka Pavla, vyhrála vnější stopou ve fantastickém finiši o půl délky lyže naše Baruška. Zcela vyčerpaní jsem zasedli ke stolu a připili si na vítěze, zhltli talíř jednohubek a započala druhá soutěž, Kysucká laťka. Prastará slovenská hra, kterou posléze do světa rozvezli slovenští emigranti a po světě je známa pod označením Limbo. Trpělivě jsem hrál  do rytmu na kytaru, opilé postavičky se vlnily pod bidlem a zábava byla na úplném vrcholu. Po diskvalifikaci Veroniky hra pokračovala dál. Po dvaadvaceti minutách mého rytmického hraní a podjetí tyče s rozběhem v podání Pavla a Ondřeje Koschwitzy, tato ukrutná hra skončila. Odešel jsem si chladit konečky prstů do sněhu, ostatní si navzájem lízali rány a tahali třísky. Poté naše Bratrstvo neohrožených pracovalo do úmoru na řádné přípravě na nový rok.

Jak Jakubík ke jménu Manny Třpytič Ochlupin přišel? Asi to už nevylovím z paměti úplně přesně, ale bylo to asi takto. Jméno Manny je následkem velké podobnosti s jedním z hlavních představitelů seriálu The Black Books-Billem Baileym. Druhé jméno, Třpytič, dostal tohoto léta při týdenním pobytu v dřevěnici. Jednoho rána se slečna Štěpánková probudila a zrak jí spočinul na Jakubíkovi, jeho mužné hrudi a ještě mužnějším pupku. Na Jakubíka patrně padla rosa z alkoholových výparů a byl celý pokryt malými kapičkami. V čerstvém poledním slunci se  třpytily a vytvořily na Jakubíkovi stříbrný povlak. Od té doby Baruška každé ráno na horách čeká marně na další zjevení. A konečně jméno Ochlupin, u toho nevím původ zcela jistě. Snad je to dáno hustou srstí, či hustou hřívou. Jisté je však jen jedno. Báří asi ví o Jakubíkovi, teď již o Mannym Třpytiči Ochlupinovi, víc, než by slušné děvče vědět mělo.

Půlnoc se nachýlila a značně rozjařené postavičky se vyvalily před chatičku s lahvemi roztodivných šumivých vín, moštů a jiných nesmyslů. Tři, dva, jedna a prásk. Nový rok je tu. Tradiční zvyk, kropení pro štěstí, se minul úspěchem pouze u Veroniky a Richarda. Ten byl celkem dost vyveden z míry, po druhé sprše se ale odvázal a svou lahev přiložil k dílu. Až ráno nám došlo že Richard nás nekropil na důkaz radosti, ale jako projev čiré nenávisti. Především vůči mé maličkosti. Po společném fotu a chvilce škádlení s Ondřejškem jsem se přesunuli zpět do vyhřáté místnosti. Jen nevím co Ondřejška přesvědčilo, že zápas se mnou ukončil. Zda za to mohlo to, že jsem ho zasedl, či nehoda, kdy jsem mu asi půl minuty přidržel svěží tvářičku ve sněhu, už nevím. Asi v této chvíli se zrodila nová účastnice, Kačenka.

Kačenka, tvoreček plachý, stydlivý, nesmělý, bezradný a naivní.Ondřejšek se naráz proměnil v patnáctiletou slečnu Kačenku s vysokým hláskem, krátkou sukénkou a hlavičkou plnou ztřeštěných nápadů a vzpomínek. „Holky, já byla na diskotéce a ten kluk tam byl, a ten hajzl se na mě ani nepodíval a pořád olizoval nějakou couru jako bych byla úplný vzduch“. Po tomto moudru jsme šli do kolen a dosáhli tak vrcholu večera. Kačenka ještě chvíli hopkala kolem nás, ale už se nic víc nedělo. Pomalu jsme obrátili láhve dnem vzhůru, Třpytiče Ochlupina otočili do stabilizované polohy a pomalu  jsme vyrazili spát. Došlo sice k menšímu konfliktu s Richardem ohledně vlastnictví spacáku, kdy nebyl ochoten připustit, že mohu mít také spací pytel značky Hannah. Aby si někdo nepoznal podle puchu svoje mobilní lože, to už je asi vážná porucha smyslových receptorů.

Ráno jsem vstal poměrně brzo, ale to již Verča s Richardem šukali po kuchyni a uklízeli to, co si sami nadrobili. Nakonec se v deset hodin rozloučili a pomalu se vydali na dřívější spoj směr Turzovka-Valašské Meziříčí-Brno. Vůně smažených vajíček vylákala medvědy z nor  a po krátké  snídani byl sestaven plán předodjezdových prací. Prušák šel sbírat střepy pro štěstí, které vyrobil o půlnoci, štípalo se dřevo a probíhala komplexní očista nádobí i chaloupky. Zabalily se batohy,  zavřely dveře a trochu pobledlé a unavené postavičky zamířily do údolí. Místo sněhu začaly z nebe padat nefalšované kapky vody a to neznačilo nic dobrého. Cesta z kopečku dolů bude stát za to. Déšť okamžitě na sněhu přimrzal a z kopce se stávala sáňkařská dráha. Ve sněhu byly jasně patrné stopy Veroniky a Richarda. Chvíli jsem se v duchu bavil tím, že stopy naráz skončí vyváleným kolem a z něj budou vycházet jeden pár stop směrem na sever, druhé na jih. Ale nic závažného se po cestě nestalo ani nám, ani Veronice. Teda skoro. Na zadek sedla Baruška a Pavel. Bohužel jsem u toho přímo nebyl, ale popis celého pádu byl celkem barvitý. Sice  Pavel tvrdil, že jako předsevzetí má v plánu omezit sprostá slova. Ale jeho projev po pádu, kdy mu v posledních metrech kopce ujely nohy, citovat nebudu. Při pádu uviděl v letu své nohy v úrovni ramen, tašku z odpadky rozmetal po dvou hektarech lesní louky a narazil si záda. A to byl asi poslední  závažná chvíle celého výletu. Po hodině chůze jsme dobyli Turzovku, nenašli ani jednu hospodu a nakonec celá naše skupina posvačila zbytky jídla na zastávce.  Ale nakonec se na nás přeci jen usmálo štěstí a na půl hodiny jsme se usadili v jedné hospůdce v areálu bývalé Jednoty. Umakartové stoly, káva ve skleničkách značky Durit, erární výčepní pult a ubrusy s potiskem bývalého gastropodniku RaJ.

Ve čtyři hodiny odjel Pavel zpět do Pruska a my jsem zamířili na autobus. Řidič přijel o dvacet minut později, po kilometru zajel na benzinovou pumpu, opřel se o stojan, zapálil si cigaretu a do nastartovaného autobusu tankoval naftu. Novoroční slovenská idylka. Spokojeně jsme se zabořili do sedaček a zamířili směr Valašské Meziříčí. Tam nás čekal pan Štěpánek a velmi obětavě mě zavezl na nádraží. Touto cestou mu chci ještě jednou poděkovat.

A tak jsme se konečně rozjeli za povinnostmi, jak pracovními, tak studijními a zbyly nám jen vzpomínky a hromada špinavého a vyuzeného oblečení. Ale kdo by se snad odvážil tvrdit, že se mu oslava Silvestra nelíbil, bude z našeho „Bratrstva neohrožených“, vyloučen.